TERRAN Film
FRAMAT vznikl v roce 2008 se záměrem soustředit se na neznámé filmy, které se nedostaly do běžné sítě.
V současnosti se chce věnovat především filmům z Asie a z východní Evropy.
TERRAN DVD
doprava při nákupu nad 399 Kč zdarma
Veškeré ceny zboží a dopravy na www.framat.cz jsou uváděny včetně DPH
Popis knihy Estébáci, tuneláři, miliardáři a "druhá" vláda aneb Ukradená, či spíše rozkradená revoluce
Už sám název napovídá o čem kniha na 272 stránkách pojednává. Kniha má dvě části. První část popisuje dva případy doposud nikdy nezveřejněného tunelování a zároveň připomíná některé známé případy, které souvisí s lidmi kteří se pohybovali okolo těchto případů. Všímá si i podílů bývalých členů StB na těchto případech a seznamuje s některými informacemi získaných z jejich svazků. Druhá část je věnována selháním politických elit - počínaje Václavem Klausem a konče Petrem Nečasem, přičemž si všímá i důležitých lidí z jejich okolí.
Estébáci, tuneláři, miliardáři a "druhá" vláda aneb Ukradená, či spíše rozkradená revoluce
Úryvky z knihy
S Buckem se zná z doby jeho pobytu v Karlových Varech a při jeho příjezdu mezi nimi styk nadále trvá. Jakým způsobem se dostala fotokopie zprávy do rukou Bucka, není známo, je však pravděpodobné, že toto provedl nekontrolovaně, když byl v bytě KOUDELKY. BUCEK této zprávy používá k vydírání KOUDELKY, aby získal cenné obrazy a cennou sošku ze slonoviny, kterou vlastní KOUDELKA.
Kapitola Jaroslav Bucek str. 15
Pavel Dlouhý je taktéž předsedou jihočeské agrární komory, členem představenstev nebo dozorčích rad dalších dvanácti podniků. Ale jeho hlavní stan je restaurace Hubert v Hluboké nad Vltavou (stojící u hlavní silnice), jejíž parkoviště se často zaplňuje luxusními auty, mezi nimi se vyjímá jeho stříbrný terénní Porsche. Sem k jeho stolu za ním jezdí ti, kteří potřebují poradit nebo se zeptat na jeho názor, ať je to jihočeský hejtman, primátor Českých Budějovic, šéfové velkých jihočeských podniků či politici z Prahy.
Kapitola Hlubocká mafie str. 18
Jiří Dienstbier st. Byl spíše bonvián, jehož slabostí byly ženy. Věci jako dluhy nebo získávání sponzorů ho nechávaly chladným. Proto se ani příliš nevzrušoval nad výsledkem voleb a na adresu spolustraníků dodal: "…někteří lidé jsou v pohodě a klidu a jsou ochotni věci analyzovat, a pak jsou hysterici, kteří jsou ve všech stranách." Štěstí v politice zkusil na podzim téhož roku, kdy kandidoval na senátora v Praze 1. Neuspěl v souboji s Václavem Bendou a odjel do Kalifornie přednášet na tamní univerzitu. Proslýchá se, že měl půlmilionový účet za telefony do USA. Samozřejmě placené stranou.
Kapitola Svobodní demokraté str. 26
O den později spáchal Šlechta se svou ženou sebevraždu z obavy ze zatčení i ze ztráty postavení, na kterém Anně Šlechtové tak záleželo. Jsou pohřbeni v rodinné hrobce v Kutné Hoře, kde se od jejich smrti o hrobku nikdo nestará, protože jediný syn z prvního manželství Emanuela Šlechty se zabil ve větroni, kdy vlastní chybou vrazil do druhého větroně a zabil sebe i pilota druhého větroně.
Kapitola Obrazy str. 31
Firma SECAR BOHEMIA se věnuje zabezpečení vozidel pomocí vyhledávacího zařízení Sherlog. Firma má v podstatě neustálý přehled o poloze automobilu. Jako největší provozovatel vyhledávacího systému mají majitelé firmy přehled o více jak 25 tisíc vozů. Takže bývalý bojovník proti vnitřnímu nepříteli a agent StB, bývalý ministr vnitra a bývalý ředitel ekonomické kontrarozvědky takto můžou kontrolovat zajímavé osoby, které to ani netuší.
Kapitola Estébák str. 41
Získáním Domeany se Ivan Zach ze dne na den stává miliardářem a vlastníkem TV PRIMA.
Kapitola Domeana str. 62
Jan Škoda především navštěvoval rodinu Honolkovu, z nichž byl nejznámější Günter Honolka, který v roce 1936 na letní olympiádě v Berlíně reprezentoval Československo. Po okupaci se stal příslušníkem SS a byl zařazen do osobní standarty Hitlera v Berlíně. Později působil u zpravodajského oddělení SS, a to jak v Berlíně, tak i v Praze.
Kapitola Balkón Melantrichu str. 131
Za mnou se tlačila mladá, pohledná americká fotoreportérka. Ve snaze udělat si vhodné místo jsem ucítil na hlavě pádnost jejího fotoaparátu i její dokonalé umění štípat na všech možných i nemožných místech. Naštěstí já nerozuměl jejím nadávkám a ona mým. Jinak bychom se museli oba červenat.
Kapitola Balkón Melantrichu str. 136
Ale stačilo, aby se pár bezpáteřních kariéristů, kterým šlo o peníze, dostalo po dlouho očekávaném Listopadu 1989 k moci, a všechno bylo jinak. To co budovaly generace poctivých lidí, stačilo za pár let pár nemorálních lidí vytunelovat.
Kapitola Dům v Brně str. 168
Němec byl v létě, jako starobní důchodce, zaměstnán na váze. Ale jeho hlavní náplní práce nebylo vážení sena, ale jiný úkol: byl jediný, kdo uměl číst a psát. Zbytek vesnice, či spíše paneláku, kde bydleli obyvatelé vesnice v počtu cca třiceti lidí, byl buď negramoten, nebo pologramoten. Tito lidé měli problém se čtením a psaním. Proto se vším chodili za Němcem, který jim sloužil jako předčítač úředních dopisů a jako písař jejich odpovědí.
Kapitola Selhání politických elit str. 173
Zde jsou poslední slova zrádkyně, rozvratnice a válečné štváčky Milady Horákové: "Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…"
Kapitola Selhání politických elit str. 176
Václav Klaus nikdy neuznal jakékoliv své pochybení. V tom mu bránily jeho osobostní vlastnosti. Když s něčím nesouhlasí anebo se mu zdá, že je terčem kritiky, často si ukazuje na uši a naznačuje "Já neslyším". Není schopen rozeznat vlastní chyby.
Kapitola Václav Klaus str. 204
Začal hovořit o spálené zemi a o privatizaci jako loupeži století. Šel po krku Klausovi i jeho ODS a mezi mnoha výpady vůči ODS a Klausovi vynikl jeho nechutný bonmot: "Legitimace ČSSD budou vázány v kůžích ODS"
Kapitola Miloš Zeman str. 218
Otec Vlastimila Dvořáka byl recidivista trestaný pro podvody. Jeho syn ho trumfl. Byl to zloděj, korupčník, úplatkář, vekslák, pasák a podvodník. Pouze díky tomu, že byl tajným spolupracovníkem StB a pracoval pro československou kontrarozvědku, nebyl stíhán. Naopak. Jeho trestná činnost byla těmito orgány kryta.
Kapitola Jiří Paroubek str. 236
Zatím co Václav Klaus měl svého hradního šaška Petra Hájka, Miloš Zeman svého lobbistu Miroslava Šloufa, Vladímír Špidla sám sebe, Stanislav Gross kdekoho, Jiří Paroubek své výzkumy veřejného mínění, Mirek Topolánek svého Dalíka, Petr Nečas (Pan čistý) měl dle hesla "Kam čert nemůže, nastrčí bábu" svou Janu Nagyovou.
Kapitola Petr Nečas str. 254
Veškeré ceny zboží a dopravy na www.terran.cz jsou uváděny včetně DPH
Zde je možné podiskutovat o filmech i knihách a třeba o tom co by bylo dobré zlepšit...
Agónie - Konec Rasputina
Historie vzniku filmu
Historie vzniku sahá až do roku 1966, kdy měl film podle hry A.N. Tolstého "Spiknutí císařovny" začít točit režisér Anatolij Efros.
Po zahájení prací se ale vedení skupiny "Luč" z Mosfilmu rozhodlo projekt svěřit E. Klimovovi. Tomu se však předloha nelíbila a požádal o nový scénář I. Nusinova a S. Lungina (autory scénáře jednoho z jeho předchozích filmů "Vítejte, aneb Nepovolaným vstup zakázán").
V květnu 1966 "Luč" objednávku scénáře pod názvem "Svatý Stařec Griška Rasputin" ("Mesiáš") potvrdil.
30.srpna 1966 byl předložen scénář ke schválení pod novým názvem - "Antikrist".
Výbor pro kinematografii scénář neschválil s tím, že je v něm “příliš mnoho necudností, že nelze tepat carismus po postelové linii a že je nepřijatelné zobrazovat Rasputina jako bohatýra, málem jako Pugačova" a projekt byl zastaven.
Na podzim 1967 byla předložena nová, přepracovaná verze scénáře pod konečným názvem "Agónie". Film byl podruhé dán do výroby, ale po několika dnech byl znovu stopnut.
Potřetí se film začal natáčet až po šesti letech, v roce 1973, kdy nastoupil nový ředitel Státního výboru pro kinematografii F. Jermaš. Natáčení skončilo v roce 1974 a o rok později byl film dokončen.
Uvolněn do distribuce ovšem nebyl a v roce 1978 byl vrácen Klimovovi k úpravám.
V roce 1981 se konečně "Agónie" dostala do kin, ale pouze v zahraničí.
Sovětský divák si musel počkat až do roku 1985.
Na filmovém festivalu v Benátkách získal film na FIPRESCI ceny ( 1982 ) a Grand Prix "Golden Eagle" - ve Francii 1985
Na začátku filmu se v komentáři mluví o Rusku jako o „největším impériu na světě“. To nebyla pravda, protože v roce 1916, tedy v době o které film pojednává, bylo Britské impérium větší jak rozlohou, tak počtem obyvatelstva.
Ve filmu se objevuje údaj o ztrátách v rusko-japonské válce 1905, kde ruská strana přišla „o více než 400 tisíc lidí“. Ve skutečnosti to byla asi polovina, z toho 50 tisíc mrtvých a nezvěstných.
Rasputin v podání Alexeje Petrenka je zdravím kypící hromotluk, hulvát a neurvalec. (Tento dojem je ještě umocněn v českém znění.) Ve skutečnosti byl Rasputin průměrného vzrůstu, spíše křehké tělesné konstituce a nevládl přílišnou fyzickou silou. O to více vynikal jeho démonický vliv.
Epizoda, ve která je skupinou pravoslavných kněží nucen činit pokání a poté napaden, se ve skutečnosti udála v roce 1911, kdy byl Rasputin dokonce pod policejním dohledem. (Těžko by se v takové situaci mohl jen tak vypravit do paláce sehrát carské rodině scénku s berany…) Po incidentu s kněžími opustil dobrovolně Petrohrad a vykonal pouť do Jeruzalému.
Ke cti je nutno Rasputinovi přičíst to, že v roce 1914 varoval cara Mikuláše před vstupem do války a předpovídal, že to pro Rusko bude mít katastrofální následky. Car ho neposlechl…
Anna Vyrubovová, rozená Tanějevová 1884 - 1964
Ve filmu Anna Vyrubovová (mimochodem prapravnučka maršála Kutuzova) sice kulhá, ale chodí a dokonce veze na kolečkovém křesle carevnu. Ve skutečnosti v roce 1916 byla sama odkázána na kolečkové křeslo a berle, protože předchozího roku utrpěla při železničním neštěstí těžké zranění s trvalými následky. Po říjnové revoluci roku 1917 byla vězněna a vyslýchána, ale přežila (carská rodina takové štěstí neměla…) a v roce 1920 se jí povedlo spolu s matkou emigrovat do Finska, kde žila pod svým dívčím jménem až do konce života.
Ve filmu je minerální voda Kuvaka prezentována jako tekutina nevábného vzhledu a zápachu, vyvěrající z jakési pochybné jámy nedaleko Petrohradu. Ve skutečnosti se pramen nachází v Penzenské oblasti (asi 700 km jihovýchodně od Moskvy), kde měl hrabě Vojejikov panství a kvalita vody je vynikající. Je to dnes údajně jediná minerální voda v Rusku, jejíž plnění je dovoleno bez dodatečné chemické úpravy.
Masaki Kobayashi (1916-1996)
Masaki Kobajaši je považován za jednoho z největších mistrů časného poválečného období japonské kinematografie, generace, která zůstává ve stínu režisérského velikána Akiry Kurosawy. Žádný z Kobajašiho vrstevníků nebyl válkou ovlivněn tak silně jako on. Jeho nejslavnější filmy představují odvážnou sondu do temných stránek japonské kultury, do těch, které hnaly muže ke krvavým sebevraždám ve jménu cti a otřesným zvěrstvům ve jménu císaře. Sledování Kobajašiho filmů přináší díky jeho pečlivému profesionálnímu přístupu vizuálně a emočně opravdu silné zážitky.
Narodil se v Kofe na nejsevernějším z japonských ostrovů, Hokkaidó. V letech 1933 – 1941 studoval na prestižní tokijské Univerzitě Waseda dějiny východního umění a byl vynikajícím studentem. V letech 1942 - 1944 sloužil s císařskou armádou na mandžuské frontě; jako pacifista považoval válku za nesmysl, odmítl bojovat a být povýšen z hodnosti vojína, díky čemuž byl v roce 1944 přeložen na jih souostroví Rjúkjú, kde byl svědkem poslední krvavé válečné vřavy, dostal se do amerického zajetí a rok strávil v internačním táboře na Okinawě.
Už osm měsíců před vojenskou službou pracoval jako asistent u Šočiukových studií Ofuna (s rostoucí hrozbou války nesázel na svoji akademickou budoucnost) a po válce, na podzim roku 1946, se do nich vrátil. V letech 1947 - 1952 zastával funkci asistenta režie Keisukeho Kinošity a svůj první film režíroval v roce 1952. V raných Kobjašiho pracech je vidět vliv kinošitovské fascinace čistotou a nevinností; Kinošita je autorem scénářa k jeho druhému filmu, UPŘÍMNÁ SRDCE (Magokoro, 1953). Svůj vlastní tvůrčí styl pak začal Kobajaši vybrušovat během práce na snímku POKOJ SE SILNÝMI STĚNAMI (Kabe atsuki heja, 1953), natočeném podle deníků “drobných“ válečných zločinců. Film ve své době šokoval a šéf studia Širo Kido ho tři roky držel u sebe, než byl konečně v roce 1956 uveden a mohl získat Cenu mírové kultury. Kobajaši lavíroval mezi dramaty v Kinošitově stylu a temnějšími sociálními projekty.
Světové uznání si získal díky válečnému dramatu S BOSÝMA NOHAMA NAPŘÍČ PEKLEM (1959), což byl první díl rozsáhlé (přes devět hodin) protiválečná trilogie LIDSKÝ ÚDĚL (Ningen no joken I – III, 1959 – 1961), adaptaci šestidílného románu Jumpeie Gomikawy. Snímek vypráví o osudech zapřisáhlého pacifisty Kadžiho, který musí narukovat a během války je přinucen ke krutostem jak vůči čínským zajatcům, tak svým podřízeným, své muže vede na jistou smrt a nakonec je sám coby válečný zločinec zajat Sověty. Druhý díl se překládá jako CESTA K VĚČNOSTI (Ningen no joken II, 1959), třetí jako DĚDICTVÍ (Ningen no joken III, 1961). Film je názornou ukázkou Kobajašiho existenciálního humanismu, který poprvé vyjádřil už v “Pokoji se silnými stěnami“, je to však filozofie mnohem temnější a pesimističtější než ta, kterou vidíme u Kurosawy. Namísto osvícení (ŽÍT, 1952) nebo spravedlnosti (ZLÝ CHLAP SPÍ DOBŘE, 1960), kterých se dočkáme u Kurosawy, může člověk v Kobajašiho světě, kde je zlo nevyhnutelným plodem dogmatu a bezcitnosti, doufat maximálně v důstojné zacházení. Trilogie je významná rovněž tím, že odstartovala kariéru Tatsuje Nakadaie.
V 60. letech nabíral vizuální styl jeho filmů na úspornosti a minimalismu. K pozoruhodným dílům z té doby patří sociálně kritické drama s Tatsujou Nakadaiem, SEPPUKU (Harakiri, 1962), který byl v roce 1963 na filmovém festivalu v Cannes nominován na Zlatou palmu a nakonec oceněn Zvláštní cenou poroty a který už jen upevnil Kobajašiho pozici v dějinách světové kinematografie. Kontrast černých aristokratických kimon a oslnivé bělosti písku nádvoří zde má symbolický smysl.
Ke Kobajašiho slavným dílům patří také jeho první barevný projekt, KWAIDAN (1965), soubor čtyř duchařských povídek s překvapivými závěry, uváděných dnes po dvou v dílech KWAIDAN ČERNÉ VLASY (povídky Černé vlasy, Sněhová královna) a KWAIDAN MUŽ BEZ UŠÍ (povídky Muž bez uší, Šálek). Předlohou k filmu mu byla kniha anglického spisovatele působícího na tokijské unvierzitě, Lafcadia Hearna (1850-1904). Ve filmu klade důraz na kompozici s expresionistickým užitím barev. Z festivalu v Cannes si (stejně jako už dříve SEPPUKU) snímek mimo nominace na Zlatou palmu odnesl Zvláštní cenu poroty (na Zlatou palmu byl Kobjaši během své kariéry nominován celkem třikrát).
Následovala VZPOURA (1967) s legendárním Toširo Mifunem (čím byl Mifune pro Kurosawu, tím byl pro Kobajašiho zase Nakadai, který svým hereckým uměním jeho díla výrazně oživoval). V roce 1969 byl Kobajaši členem poroty Berlínského filmového festivalu a patřil také ke kandidátům na režii japonských sekvencí pro slavný válečný film TORA! TORA! TORA! (1970), příležitost nakonec dostali Kindži Fukasaku a Tošio Masuda. Jako mnozí z jeho generace (včetně Kinošity a Kurosawy) v 70. letech, kdy upadal systém studií a do mainstreamu se dostával “erotický“ žánr, produkoval i on stále méně a méně. Masaki Kobajaši zemřel v osmdesáti letech na srdeční selhání.
zdroj: Marek "džanik" Janík (csfd.cz)